banner

Šokující příběh

aneb jak pomalu, ale jistě zabít celkem zdravého člověka

Tento příběh zveřejňuji poprvé v životě, sbírala jsem k tomu sílu více než 10 let. Je to příběh osobního neštěstí, nevědomosti, ignorance, lidské arogance, utrpení a velkého poučení pro každého, kdo si toto přečte. Bohužel je to příběh mého táty a celé naší rodiny. Činím tyto citlivé informace veřejnými, protože to může zachránit zdraví i život stovkám ostatních.

Můj táta byl zelinář, lze ho nazvat ekologickým zemědělcem. Leta letoucí si přivydělával tím, že pěstoval zeleninu ve velkém a prodával jí na výdělek. Strávila jsem prakticky celé dětství ve skleníku sázením, přesazováním rostlinek a plením plevele. Táta byl také největší konzument ovoce a zeleniny v celém širém okolí, byl štíhlý, sportovec, celý život pil jen vodu, maso jsme jedli málo a většinou jen domácí, nekupovali jsme žádné chemicky upravované ani trvanlivé potraviny. Mamka vždy výborně a zdravě vařila. Jediné, co bych tátově stravě vytkla, byly margaríny, ale v té době se věřilo, že jsou zdravé. Nepamatuji se, že by táta byl někdy nemocný, že by si na něco stěžoval, snad jen na bolest ramen, která měl zničená ze závodního veslování. Taky byl tak trošku cholerik, ale není divu po tom všem, co se mu jako synovi kulaka v životě dělo. I přes ukázkovou stravu měl rakovinu tlustého střeva a močového měchýře a zemřel v důsledku této choroby, tedy spíše na negativní následky „léčby".

tata.jpgCelé martyrium začalo jednoho rána v roce 1996 na záchodě. V té době bylo tátovi 54 let. Měl takový návyk, který, jak jsem po 13 letech usilovného pátrání zjistila, měl pro něj fatální následky. Každé ráno vstával velmi brzy a rozespalý seděl ve tmě na záchodě a vyprazdňoval se. Kolikrát jsem taky vstávala ve stejnou dobu, šla jsem na záchod, a když jsem otevřela dveře a rozsvítila, táta vyjekl, abych zhasla, a já jsem se strašně lekla. Seděl na záchodě a jak byl rozespalý, měl paže lokty opřené o stehna a hlavu v dlaních. Vyprazdňoval se tedy v předklonu v sedě. A jak tak onoho osudného dne tlačil, ucítil prudkou bolest v břiše. Zoufale volal mamku a pořád opakoval, že mu v břiše něco ruplo a že ať ho odveze k doktorce. Mamka mu pomohla do oblečení a dovezla ho na chirurgii. Bohužel bylo ráno, kdy docházelo ke střídání lékařů a čekalo se a čekalo. Po několika hodinách, kde se táta bolestí kroutil a hroutil, ho vzali na milost a provedli několik promáčknutí bolavého břicha, vyšetření konečníkem a ultrazvuk. Pak ho poslali domů, že nic nenašli. Táta bolestí nemohl ani dýchat. Volalo se zase obvodní lékařce, ta rodiče odkázala na nemocnici, že to je vážný problém, ať se tam vrátí. Tak jeli zpět. Lékaři na několika odděleních provedli několik bolestivých vyšetření (kolik lékařů tátovi sáhlo do konečníku nevím, ale více jak deset určitě, v průběhu dalších pěti let to byla snad stovka....), nic nezjistili, a nakonec tátu umístili na oddělení urologie s tím, že mu zřejmě odcházejí ledvinové kameny nebo písek. Zde v bolestech strávil 3 dny a 3 noci!!! Když zcela kolaboval a odcházel do věčných lovišť, v noci lékaři na chirurgii provedli řez celým břichem, aby zjistili, že střevo bylo prasklé nad konečníkem v místě přechodu esovité kličky do konečníku a že pacient má rozsáhlý zánět pobřišnice a pohrudnice. Říkám si, jestli by nebylo lepší, aby tenkrát táta tento zákrok nepřežil....Přežil. Lékaři rupturu sešili, břišní dutinu vyčistili, udělali vývod bokem a umístili pacienta na JIP. Pak si zavolali rodinu. Pamatuji si velmi zřetelně, jak nám bylo sděleno, co se stalo. Pan doktor, který operoval, nám na chodbě, kde chodily návštěvy, sestry a pacienti, sdělil, že střevo bylo ruplé nad konečníkem a že se všichni domnívají, že pan Ch. měl nepochybně nějaké divné sexuální praktiky, a střevo si sám protrhl. Jinak že to nejde vysvětlit! Nebyl zde nádor, polyp ani divertikl (ikdyž jistí si nebyli, protože po třech dnech se v zaníceném břiše už nemohli dobře vyznat). Tím taky naprosto zamaskovali to, že 3 dny nikdo z nich nepoznal, že střevo je prasklé a střevní obsah vylitý do břišní dutiny. Jak jsme se za 3 roky dozvěděli náhodně od lékařky, která o ničem nevěděla, tak při operaci tátovi omylem prořízli močový měchýř, a to mělo zůstat samozřejmě utajeno. Rodina se musela nějak odbourat, aby se neptala na podrobnosti. Zůstaly jsme s mamkou jak opařené, zahanbené, a konsternované. Nezmohly jsme se ani na slovo. Samozřejmě jsme věděly, že něco takového je naprostý nesmysl, ale už jen pomyšlení na to, že si tohle o tátovi myslí lékařský personál, to byl šok. Nejhorší bylo, že v dalších dnech s mým tátou všichni na oddělení jednali jako by byl skutečně nějaký uchyl. Rodině se podávaly strohé a rozporuplné informace. Nikdo nevěděl,  jestli táta přežije. Inijekce se mu podávaly skoro s rozběhem a nikdo nebral žádný ohled na jeho potřeby. Co taky s úchylem, že? O život bojoval minimálně dalších 10 dní. Tentokrát boj vyhrál. Jednat s naší rodinou lékaři začali s respektem až teprve když jsme zalarmovali všechny známé lékaře, a do nemocnice volalo několik lidí denně s dotazy na zdravotní stav pana Ch. Pochopili, že naše rodina si žádné ústrky nenechá líbit. O pár týdnů později prasklo střevo na prakticky stejném místě panu prezidentu Havlovi a pak v zápětí i zpěvačce Martě Kubišové! Že by také měli divné sexuální praktiky? Neslyšela jsem o tom, že by v médiích proběhla nějaká taková informace, je to totiž absurdní myšlenka!

Táta přežil, odešel z nemocnice s vývodem bokem, asi o 15 kilo lehčí a s traumatickými zážitky. Na dotaz, zda držet nějakou dietu, obdržel odpověď - na co? Však taky první jídlo v nemocnici na prasklé střevo byly piškoty. Už tenkrát jsem nechápala, jak se má pacient uzdravovat po těžkém zánětu a rozsáhlém chirurgickém zákroku na stravě typu bílá káva a suchý bílý rohlík. Náš táta byl velký bojovník, takže se vůbec nešetřil. Už za 6 týdnů po operaci a s vývodem bokem rotavátoroval zahradu. Futroval se víc než kdy jindy, aby se vykrmil. Po několika měsících lékaři provedli odstranění vývodu bokem a vše vypadalo v pořádku. Táta nedělal žádnou prevenci, svým zdravotním stavem se nijak nezabýval. Nebral vůbec do úvahy, že pro jeho organismus byla tato událost nesmírným šokem a stresem, že měl velmi rozsáhlý zánět a sepsi v břišní dutině  a že dostával vysoké dávky analgetik a antibiotik po dlouhou dobu. Nikdo mu neporadil, že by měl do střeva nasadit příznivou mikroflóru, držet šetřivou dietu, aby se střevo mohlo vzpamatovat, že by měl pracovat na odkyselení a detoxikaci od všech chemických látek, keré byly za několik měsíců podány. Však také tátovo tělo nevykazovalo žádné symptomy nemoci jen pár měsíců. Tělo není perpetum mobile, a pokud je vnitřní prostředí hrubě v nepořádku, nepomůže ani pozitivní myšlení a síla vůle.

Najednou se střevo v místě přechodu esovité kličky do konečníku ucpalo a bylo hotovo. Bylo to ani ne rok po ruptuře střeva. Bohužel v místě ruptury byl nádor, který prorůstal do močového měchýře. Bylo to přesně to osudné místo, kde se operatér netrefil a močový měchýř omylem prořízl. Jestli nádor prorostl z močového měchýře do střeva nebo obráceně, to už je jedno. O proříznutém měchýři jsme v té době ještě nevěděli, to jsme si museli ještě 2 roky počkat. Následovala operace nádoru a vrácení vývodu bokem, který měl již být navždy. Esovitá klička byla nenávratně poškozena, ale močové cesty fungovaly bez problémů. Nyní jako pacientovi s rakovinou se doporučilo rutinně ozařování a chemoterapie. Nic jiného totiž klasická medicína nezná. Nikdo se nezabýval otázkou, že i lékařské knihy uvádějí, že u rakovin v břišní dutině je chemoterapie zcela neúčinná a že radioterapie dolní části břicha může spíše ublížit. (Bohužel se ve své naturopatické praxi setkávám běžně s lidmi, kterým radioterapie dolní části břicha ublížila, a dle mého názoru byla provedena zcela zbytečně.)

Táta chtěl to nejsilnější, že to vydrží. Jak chemo, tak radio. Myslel si, že je to pro něj to nejlepší. Bohužel všeobecný názor. A bohužel jediné doporučení klasiky i dnes po 15ti letech. Táta prodělal chemoterapii a následnou radioterapii v oblasti dolní části břicha. Chemoterapie trvala asi 4 měsíce a poslední dávku již táta odmítl. Bylo mu po ní nelidsky zle. Následná radioterapie spálila močovody. Začaly selhávat ledviny. Moč neodcházela. Nejprve proto byly aplikovány do močovodů stenty, ty ale po čase selhaly také. Po dnech boje s primářem urologie, který nás několik dní přesvědčoval, abychom tátu nechali odejít, zatímco se propadal hlouběji a hlouběji do uremického komatu, byly tátovi zavedeny dva vývody z ledvin. To vám prostě propíchnou záda, nabodnou ledviny a moč odchází trubičkami do pytlíku. S tímto zařízením žil táta ještě tři a půl roku!!! Když si na to vzpomenu, kolik bolesti s tím bylo spojeno, chce se mi brečet. Táta si přál žít i za tuhle cenu a my jsme to respektovali a bojovali za něj. Bohužel se na urologii vyskytovala v té době infekce pseudomonáza (jedna z nemocničních bakterií), která se u pacientů s oslabeným imunitním systémem nekontrolovatelně množí a je rezistentní na antibiotika. Pseudomonáza působí rozsáhlé záněty a prakticky likviduje zasažený orgán. S vývody bokem proto byly další tři roky neustále potíže, jak se ucpávaly v důsledku infekce pseudomonázou. Každé ucpání pytlíku znamenalo pro pacienta obrovské bolesti, které nesnesly odklad, a neustále jsme proto volali sanitku a jezdili na vyčištění vývodů, ve dne, v noci. Táta se bolest snažil vydržet do poslední chvíle, takže bych vám nepřála zažít, jak převozy vypadaly. Celou cestu vždy křičel bolestí. Nejhorší výjezdy byly v noci, kdy jsme na sanitku klidně čekali několik hodin a pak několik hodin zase na to, aby nás odvezli domů. Proto jsme žádali, zda by nemohla být provedena dialýza, ale byli jsem odmítnuti, že dialýza je drahá a pacient onkologický zcela neperspektivní, takže pro něj takový zákrok pojišťovana neuhradí. Onkologický pacient v tomto stavu měl totiž nárok jen na analgetika a antibiotika a nový pytlík, a ven! Naprostá bezmoc. Táta o tom nevěděl, vše jsme řešily s mamkou bez něj, aby se nestresoval víc, než bylo nezbytně nutné.

Táta byl neuvěřitelný, vůbec neztrácel optimismus. Pytlíky schoval pod oblečení a pořád něco plánoval. Usmyslel si třeba, že mi postaví na baráku druhé patro. A tak začal stavět betonové schody. Pomáhal mu jen můj manžel. Samozřejmě jsme s tím nesouhlasili, ale táta se nedal odbýt. Všichni jsem skákali, jak on pískal. V té době jsem šla na operaci slepého střeva, jelikož mě neustále bolelo v pravém podbřišku. Bylo mi slíbeno laparoskopické vyšetření, ale probudila jsem se s deseticentimetrovou jizvou. Nebyla jsem schopná vstát z postele, stále se mi motala hlava a vzdávala jsem to. Táta za mnou přišel do nemocnice a já mu líčila, jak nemůžu vstát. Přísně se na mě podíval a pravil: „Vyser se na bolest a koukej vstát z tý postele!" To bylo pro něj typické. Ničemu se nepoddával. Po jeho návštěvě jsem skutečně vstala a chodila, jak do mě nalil sílu.

Bohužel problém se selháním ledvin nebyl jediný důsledek ozařování, protože radioterapie poškodila i lymfatický systém třísel a dolní pánve a nastaly gigantické lymfatické otoky reprodukčních orgánů a jedné nohy (tzv. elefantí noha). Nohu nikdo nechtěl ošetřit, otok krutě bolel. Po několika měsících se ale jeden lékař smiloval a předepsal lymfatické masáže, které alespoň ulevily od strašného tlaku a bolesti. Nakonec jsme se náhodou dozvěděli, že má táta nárok i na Wobenzym, který jsme si vynutili na předpis. Bohužel již pozdě. Všechen nám pak doma zůstal.

Táta si stále celé roky namlouval, že vlastně žádnou rakovinu nemá, že vše překoná. A překonával, jen silou vůle. Dodnes to nechápu. A to i přestože měl nádory pod kůží, které byly jasně viditelné. Pak bohužel byly již bolesti nesnesitelné a dostal se do centra „léčby"  bolesti. Tam mu nějaká moc chytrá lékařka zcela necitelně natvrdo sdělila, že jeho život končí, že má tělo plné rakoviny, ať se s tím smíří a zařídí si všechny důležité věci. Po tomto sdělení se táta zcela psychicky sesypal, již jen ulehl a poslední tři měsíce strávil v posteli. Staraly jsme se o něj tehdy 4 dospělé ženy a denně docházely zdravotní sestry pomoci s koupáním a výměnou všech obvazů a pytlíků. Všichni jsem byli zcela vyčerpaní psychicky, citově i fyzicky. Táta si přál zemřít doma a chtěl, aby jeho popel byl rozptýlen na zahradě. Část jeho přání jsme mu nemohli splnit, protože týden před koncem upadl do nesnesitelných bolestí, od kterých jsme mu nebyli schopni pomoct, a musela jsem ho převézt do nemocnice. Zde, napojený na vysokých dávkách morfia, ještě ležel několik dnů, blouznil, rozhazoval rukama, stavěl totiž pro mě nástavbu na baráku až do posledního dechu. Zemřel na selhání všech životních funkcí po vysokých dávkách morfia. Když mi sestry předávaly jeho osobní věci, všechny plakaly. Byl příkladem nezdolné vůle, která se statečně stavěla na odpor smrti. Tento boj byl však od začátku nerovný.

Nyní je tam, kde si přál být. Na své milované zahradě, nic ho nebolí a čeká na vzkříšení mrtvých. Těším se, až se s ním znovu setkám v Novém Světě, který bez pochybností očekávám na základě biblických slibů. Bude nadšený, jakou má krásnou a chytrou vnučku. Do té doby pro mě bude můj táta vzorem houževnatosti, vytrvalosti, nezdolné vůle překonávat překážky, ale taky důvodem, proč bojovat proti „léčbě", která organismus poškozuje, místo toho, aby mu pomáhala obnovit vnitřní harmonii a soulad. Příběh mého táty mě více než 13 let motivuje, abych nepřestávala hledat skutečné příčiny zdravotních potíží a také léčbu v souladu s potřebami organismu a v souladu s přírodními principy. Jeho příběh je také důvodem, proč nikdy nemohu souhlasit s jakoukoli léčbou, která má více negativních účinků, než by byl její přínos. Jsem hluboce přesvědčená, že jediný, kdo z toho má prospěch, je farmaceutický průmysl a ten, kdo sbírá body.

Po letech pátrání jsem objevila skutečnou příčinu, proč tátovi praskla esovitá klička tlustého střeva, když ráno seděl v předklonu na záchodě a tlačil.

Člověk je anatomicky a fyziologicky vytvořen tak, aby se vyprazdňoval ve dřepu. Při sezení na záchodě je konečník sevřený puborektálním svalem, je o cca 30 stupňů vychýlený do strany, není uvolněný, a člověk vlastně musí překonávat mechanický odpor, aby se vyprázdnil. Jako iridolog vidím, jaké různé typy střev mají lidé (je to vidět podle velikosti a tvaru okružní zóny kolem panenky) a který typ střeva je rizikový. Mnozí lidé si při špatném vyprazdňování mechanickým tlakem natlačují stolici do přirozených ohybů tlustého střeva (slepé střevo, appendix, esovitá klička a přechod esovité kličky do konečníku). Vznikají zde rozšíření, kaly, divertikly. Někdy se kaly natlačují do celého vzestupného a sestupného tračníku. Také se natlačuje stolice zpět ze slepého střeva do tenkého a zde vzniká mnoho zánětlivých procesů. Proto máme tak vysoký výskyt  zánětů tenkého střeva, appendixu, divertiklů a rakovin tlustého střeva v místech slepého střeva, esovité kličky a konečníku, kde se chronicky natlačuje stolice a kaly se nevyprazdňují beze zbytku. Přispívá k tomu samozřejmě nedostatek vlákniny a vody, parazity také třeba vzít v úvahu, ale mechanický tlak může být stejně tak nebezpečný, jak dokládá příběh mého táty. U něj totiž došlo nejprve k ucpání appendixu (5 let před rupturou esovité kličky) a následně mechanický tlak negativně ovlivnil druhý ohyb tlustého střeva. Táta tlačil důkladně, stejně tak, jako důkladně dělal vše ve svém životě. Někdy se vyplatí věci flákat...

Mnozí lidé mají rizikovou i levou flexuru tlustého střeva, kde se vytvářejí střevní plyny a také se u některých lidí i zde usazují kaly, to pak při mechanickém tlaku má negativní dopad na cévy zásobující srdce. Pokud při tlačení stolice trpíte na brnění končetin nebo máte nepříjemný tlak na cévy a zamotá se vám hlava, prosím, ve vlastním zájmu se vyprazdňujte ve dřepu. Hrozí vám totiž infarkt na záchodě.

A rozhodně se nikdy při vyprazdňování v sedě nepředklánějte!!!! Jde skutečně o život.

Nyní, prosím, věnujte více než obvyklou pozornost těmto myšlenkám!

Proč nikdy nemohu souhlasit s chemoterapií?

sok1.jpg
sok2.jpg
sok2.jpg
sok2.jpg
sok2.jpg

 

Víte, že léčba onkologického pacienta chemoterapií může stát kolem milionu korun?

Kdo z toho má největší prospěch, když procento přeživších je tak malé?

Některá cytostatika vykázala prodloužení života o cca 4 měsíce a přesto byla schválena k masívnímu používání a hradí je zdravotní pojišťovna. Komu se tím prospěje, když samotnému pacientovi je většinou po dobu aplikace chemoterapie nelidsky špatně?

sok2.jpg
sok2.jpg

 

Jako naturopat pozoruji již leta zásadní příčiny, které vedou k rakovinovému bujení. Nejčastější je to překyselení a následné nedokysličení tkání. Při léčbě onkologického pacienta se snažím nejprve příčiny jasně definovat a pak je jednu po druhé odstranit přírodními prostředky a upravou stravy.

sok2.jpg

 


Moje myšlení je jednoduché, je třeba odstranit to, co k rakovině vedlo, a pak se snažit stav vnitřního prostředí udržet. Nechápu, jak si někdo může myslet, že k úplnému vyléčení dojde po další zátěži těla jedy nebo pouhým zabitím rakovinových buněk, pokud stav vnitřního prostředí je v době ukončení takové léčby ještě horší, než byl původně, když se rakovina objevila.

Všem pacientům přeji, aby jejich cesta za zdravím nebyla poseta aplikováním jedů, látek matoucích imunitní systém a arogantními lidmi, kteří nemají na prvním místě jejich blaho, mají nedostatek citu a pochopení pro vyděšeného nemocného člověka, vyvolávají v něm strach, aby ho dohnali k rychlým a většinou nevýhodným rozhodnutím, zakládají si na své pýše a neomylnosti nebo je zajímá především jejich osobní profit.  Přeji nám všem, aby z lékařských fakult vycházeli odborníci, kteří budou mít skutečný zájem léčit naše těla a duše nejmodernějšími lékařskými postupy a aby mezi námi bylo stále více těch, kteří se budou zajímat o naturopatickou léčbu a prevenci nemocí přírodními prostředky a správnou stravou.

Přeji si lékaře, kteří lidské bytosti budou hluboce respektovat a pokud s nimi pacient nebude souhlasit, aby spíše pociťovali lítost nad tím, že mu nemohou pomoci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a ne aby se chovali škodolibě a arogantně.

Tím nechci říci, že nemám ráda lékaře. Ne. Ctím je a respektuji. Ale totéž žádám od nich. Za své tělo si totiž zodpovídám především já.


iris
iris

© od roku 2014 Petr Konrád - Irisdiagnostika na FacebookuSpřátelené weby